Deník

PAGANINI BYL MICHAELEM JACKSONEM SVÉ DOBY
Nekonvenční houslový virtuos Pavel Šporcl (48) vyrazil na podzimní turné s novým albem a koncertním projektem Paganiniana. Jak už název napovídá, jde o poctu geniálnímu italskému houslistovi a skladateli Niccolòvi Paganinimu, od jehož narození za rok uplyne 240 let. „Vydat se na tuto cestu byl fantastický zážitek,“ říká Šporcl o době, kterou věnoval nastudování kompozic tak či onak spojených s janovským rodákem. Obsah aktuálního cédéčka pak označuje za Mount Everest houslového repertoáru.

Člověk si může nastudovat Paganiniho život a dílo, ale nemůže ho slyšet a dívat se, jak hraje. Dá se z dochovaných dokumentů vyčíst, jaký měl tón, jak držel nástroj, co z něj uměl dostat?
To je velmi zajímavé. Přiznám se, že jsem nad tím hloubal – a to i potom, co jsem album Paganiana dokončil. Osobnost a styl tohoto člověka mě fascinují. Jistě nejsem sám... Niccolò Paganini byl Michaelem Jacksonem své doby. Ale ptal jste se, jak hrál na housle: určitě je držel jinak, než jsme zvyklí. Přidržoval si je levou rukou, kdežto dnes je naopak důležité, aby byla levá ruka co nejvolnější a houslista tak mohl bez problémů šplhat po hmatníku. Paganini držel housle a levou ruku s prsty prakticky jen v jedné pozici a vzhledem k tomu, že měl Marfanův syndrom, tedy uvolněné klouby, mohl ty své pověstné pavoučí prsty snadněji roztáhnout nahoru i dolů.
Tvrdilo se o něm, že se upsal peklu. Jeho skladby byly pro běžné smrtelníky nehratelné.
My samozřejmě nemáme žádné jeho nahrávky, ale z toho, co zůstalo zapsáno, jasně vyplývá, že to zahrát musel. Nebudete přece vymýšlet něco, co se vůbec nedá zvládnout. Paganiniho fenomén je ovšem třeba chápat v dobovém kontextu. Když se podíváte, jak naši předci hráli tenis nebo jak běhali, je to velmi odlišné od současného pojetí sportu, A v podobném duchu se hrálo na housle. Na těch prvních, stařičkých nahrávkách, znějí i ti nejlepší muzikanti občas falešně. Což je logické, neměli ani možnost střihu, kdežto my dnes můžeme využívat tu nejlepší digitální techniku. A tak si myslím, že kdybychom dnešníma ušima slyšeli hrát Paganiniho, museli bychom se také pousmát, s veškerým respektem k tomu, co uměl a co znamenal. Vývoj houslové hry od těch dob neuvěřitelně pokročil, i díky stále propracovanější metodice. Vezměte si, že dnes je daleko více dobrých houslistů, než bylo ještě před takovými padesáti lety. Ale přes to všechno byl Niccolò Paganini veliká osobnost, která si podmanila celý tehdejší svět. Úplná paganinská mánie. Lidé chodili v kloboucích, kabátech „alla Paganini“. Ženy ho milovaly, omdlévaly, jen co přišel na pódium. Zkrátka superstar.
Přestože lidé bájili o jeho ďábelském zjevu, mně z toho spíše vychází, že byl citlivý a nešťastný. Přemýšlel jste i o emocionální stránce jeho hudby? O tom, co do not nikdy nezapíšete, ale na co účastníci Paganiniho koncertů nejvíce vzpomínali?
Ano, to je na interpretaci jeho skladeb nejtěžší. Abyste jenom nekopíroval techniku, která je sama o sobě velmi obtížná, ale aby to mělo i určitou hloubku. V Paganiniho repertoáru jsou technicky nesmírně náročné pasáže, napsal i mnoho různých variací na tehdejší známé písničky nebo árie z oper, které z technického hlediska velmi těžké. Na druhou stranu zkomponoval i sonáty pro housle a kytaru, které není tak složité zahrát. Jenže on je naplnil italskou zpěvností, a právě těmi emocemi, o nichž se bavíme. A najít je v té hudbě, to je úkol hodný mistra.
Své turné jste situoval do menších sálů. Tak by to kdysi udělal i on. Vy však máte daleko větší komfort. Tehdejším houslistům se mohlo jen zdát o moderním ozvučení.
Menší sály jsem vybral záměrně, aby měli lidé možnost vidět zblízka, co neuvěřitelného se na houslích děje. Vždyť podtitul turné je „Mount Everest houslového repertoáru“, tedy opravdu to nejtěžší z houslové historie. Co se týká ozvučení, na téhle šňůře žádné efekty nepoužívám. Mám na pódiu jen jeden mikrofon na mluvené slovo a jinak nic. Ani si nenechávám přizvučovat housle, celé vystoupení je výlučně akustické. Mimochodem, když jsem před několika lety natáčel pro Českou televizi dokument o výjimečných houslistech české minulosti, zjistil jsem, že ještě na počátku minulého století hráli houslisté akusticky – to znamená bez ozvučení – v sále pro 7000 lidí! Dovedete si to představit? Dnes by na takovém koncertě polovina sálu zvuk houslí už ani nevnímala. Paganini měl sice nádherný nástroj, ale struny z jehněčích či telecích střev, které se tenkrát používaly, produkovaly pouze polovinu tónu, jenž vyprodukují současné struny z kovového vlákna. Tehdejší diváci tedy byli zvyklí na jinou hladinu zvuku.
Když Paganini roku 1828 zavítal do Prahy, zdejší kritici se k němu zachovali hrozně. Pomluvili ho, vystoupení strhali... Stejně zacházeli i s Beethovenem – vlastně s každým, kdo tehdy do Čech přijel, vyjma Mozarta. Proč tu všichni géniové udělali tak špatnou zkušenost? A není to tak pořád?
Řekl bych, že dnes máme opačný problém. Nevážíme si našich muzikantů a slavobránu stavíme všem cizincům, byť třeba nemají tu kvalitu, jakou by mít měli. Nevím, možná si tehdejší kritika myslela, že Paganini na houslích předvádí psí kusy, a ne pořádnou muziku. Ale jak on, tak Beethoven, jezdili do českých lázní, takže na nás snad nezanevřeli a věděli, že aspoň něco je na té české kotlině dobré.
Kdybyste měl jako jeden z mála povolaných shrnout, co v umění Niccola Paganiniho skutečně je a není, jak byste popsal jeho roli? Je podceňován, přeceňován, uznáván úměrně tomu, co dokázal?
Myslím, že je zcela obdivován. Už za to, jak různorodé skladby psal. Na letošním turné hrajeme s kytaristou Lukášem Sommerem jednu z jeho sonát pro kytaru a housle. Paganini byl totiž i vynikajícím kytaristou a konkrétně tahle jeho skladbička je srozumitelná každému. Oproti tomu ale stojí jeho úžasně těžká capriccia pro sólové housle. Celkem je jich dvacet čtyři a každé capriccio je úplně jiné. Jde o jeden z jeho prvních opusů, plný novátorských postupů, o kterých se tehdejším houslistům ani nezdálo. Samozřejmě, našli by se autoři, kteří psali v jistém ohledu ještě těžší skladby – na turné i albu hraji např. Ernstovu Poslední růži. Ale ti nikdy nedosáhli takového věhlasu jako on. Paganini byl prostě jen jeden.
Připadá vám Paganini záhadný?
Určitě byl zvláštní tou urputností, s jakou lpěl na svých tajemstvích. Měl jen jednoho žáka, plno svých nápadů raději ani nezapisoval do not. Kdyby někteří houslisté nebydleli ve stejném hotelu jako on, neposlouchali ho přes zeď a včas si jeho skladby nepoznamenali, měli bychom o jeho díle o dost mlhavější představu. Šlo to tak daleko, že Paganini nestrpěl, aby byl kdokoli na pódiu lepší než on. Dělal to tak, že členům orchestru, s nímž měl v daném městě vystupovat, rozdal noty až na zkoušce. Jednou si to přehráli, pak jim noty zase sebral a znovu jim je vrátil až těsně před koncertem. Výsledkem bylo, že zatímco on uměl svůj part dokonale, orchestr to kazil. Prý byl až tak škodolibý, že se v takových okamžicích na spoluhráče různě ušklíbal. Uvnitř musel být, jak říkáte, nešťastný. Každý, kdo tohle dělá jiným lidem, si tím kompenzuje něco, co mu chybí.
Měli bychom upřesnit, že vaše album Paganiana není běžným výběrem z díla tohoto houslisty, ale spíše holdem jeho obrovskému vlivu. To znamená, že tu najdeme melodie různých autorů – třeba Capriccio z pera prvního českého virtuosa Josefa Slavíka, který se s Paganinim sblížil ve Vídni. Za sebe jste na desku zařadil své variace na hymnu Kde domov můj? Co vás k tomu vedlo?
Hodně se zajímám o historii české houslové hry. Kromě mě jako skladatele ještě českou stopu na albu reprezentuje Jan Kubelík a jeho Kadence k Paganiniho Koncertu D dur, Heinrich Wilhelm Ernst, který se narodil v Brně, a právě Josef Slavík, jehož Capriciio je na labelu v pozici světové premiéry. V Paganiniho době bylo běžné, že si interpreti vypůjčili téma nebo nápěv, který všichni znali, a ten pak na koncertech k potěšení publika různě variovali. Nechal jsem se tím inspirovat a napadlo mě použít píseň, která je u nás navíc spojena s národní hrdostí. To je pro mě důležité téma. Trápí mě, že se stydíme na to, odkud pocházíme, a na svých turné ve světě i doma v České republice se to snažím změnit. Nejde mi o nějakou politickou agitku ani o kritiku, i když se o mně ví, že vůči mnoha věcem, které se zde dějí, kritický jsem. Ovšem na koncerty to nepatří. Tam se lidem pokouším sdělit, co nám tato země dává a že bychom se měli zamyslet nad tím, jakým způsobem ji vylepšit. Proto hraju variace na českou hymnu skoro na každém svém koncertě. A proto jsem je natočil i na tohle album.
Paganini byl rebel. A vy jste se před časem také ocitl v úloze rebelujícího umělce. Napsal jste otevřený dopis premiérovi, v němž tvrdíte, že „kultura je na konci zájmu“ této vlády. Co bylo poslední kapkou?
Když jsem se dozvěděl, že ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy předělalo rámcové vzdělávací programy a prakticky ubralo na 2. stupni ZŠ hodinu hudební výchovy týdně. Už předtím jsem samozřejmě sledoval, jak mí kolegové musejí prodávat hudební nástroje a jít dělat jinou práci, přičemž otázka vždycky zní, jestli se k té naší profesi ještě vůbec vrátí. Pak už jsem si říkal: Kdo jiný, než já by měl za nás za všechny zvednout prapor? O kulturu se v té chvíli – ať se na mě politici nezlobí – nikdo nestaral. Pan ministr kultury až do chvíle mého otevřeného dopisu uspořádal od začátku pandemie jedinou tiskovou konferenci. Vláda sice hlásala, že dává na kulturu během pandemie ohromné množství peněz, ale realita byla taková, mým kolegům z těch miliard, které šly na kompenzační programy, zůstalo nějakých osm devět tisíc korun. Byl jsem přesvědčený, že si to naše kultura nezaslouží. Když pominu, že spousta lidí z uměleckých oborů jsou OSVČ a na bázi soukromého podnikání působí i řada orchestrů, zůstává faktem, že umělecké profese jsou běh na dlouhou trať, který se nedá jen tak přerušit. Abyste jako houslista, klavírista, kytarista nebo zpěvák dosáhl světové úrovně, musíte se tomu věnovat řekněme od pěti let, den, co den, neustále, jinak to nejde. Mnoho z nás má opravdu špičkovou kvalitu, naše odvětví přispívá do státní kasy obřími sumami. Proto mi představa, že by měl operák z Národního divadla jít pracovat do pekárny, připadá absurdní.
Ozval jste se – a co bylo dál?
Otevřený dopis premiérovi Andreji Babišovi jsem napsal v březnu a od té doby se hodně věcí změnilo. Vlastně jsem nastartoval návrat českých umělců na koncertní pódia a otevírání kultury. Ministerstvo kultury nepřišlo s žádným kloudným řešením. To, co vláda ukázala ve formě druhých balíčků, nemělo konkrétní obrysy. Takže jsem měl schůzku s premiérem, poté jednání s ministryní financí a několik dalších na ministerstvu zdravotnictví. Tam jsme dojednali jasné obrysy otevírání kultury. Osobně to považuju za moji výhru a důležitou zkušenost. Aspoň trochu jsem nahlédl daným ministerstvům pod pokličku, prošel jsem de facto půlku vlády. Zjistil jsem, co všechno není ani ze zákona stanoveno, natož připraveno k použití pro případ krize, jako je ta současná. Začal jsem na to tedy upozorňovat. Smutné je, že bych to jako fyzická osoba vůbec neměl dělat. Já mám hrát na housle a dělat lidem radost. Starat se o to, aby systém fungoval, je úkolem politiků.
A co kdybych vám řekl, že je problém ještě hlubší, vláda nevláda, a že se tady zkrátka a dobře o kulturu málo stará celý národ?
Máte pravdu. Já také ke všem svým aktivitám vždycky dodávám, že jsou myšleny do budoucna. Jde o to, aby se o české kultuře vůbec začalo mluvit. A musí se o ní mluvit nahlas. Aby si společnost – a to je podle mě nejdůležitější – uvědomila, že se pro kulturu musí něco dělat. A aby o ní uvažovala jako o něčem, co je pro nás všechny důležité. Spousta lidí si myslí, že umělci jsou vyžírkové, co si jen tak jezdí po světě a čerpají finance ze státního rozpočtu, aby se pak fotili na luxusních plážích. Tak to vůbec není, ale zkuste se zeptat našich občanů. V České republice nemáme status umělce ani zákon o kultuře. Z toho i jiných důvodů jsem založil Asociaci nezávislých umělců klasické hudby a jazzu. Od éry ministra kultury Pavla Dostála, který se v tomto směru jako jediný snažil něco udělat, jsme se prakticky nikam neposunuli. Všechny ty procesy je proto nutné znovu nastartovat.
Nikdo vám neodpáře, že jste v posledních dvou dekádách udělal pořádný kus práce, pokud jde o popularizaci klasické hudby. Přišel jste na ideální způsob, jak laikům složitější umění přiblížit?
V tomto ohledu se mi myslím opravdu leccos podařilo. Chtěl jsem, aby lidé viděli, že klasickou hudbu může hrát mladý kluk v džínách a šátku, s netypickými modrými houslemi. Mnozí mi vyčítali, že tím klasiku kazím. Ale já věděl, že to dělám právě kvůli ní. Že všechny ty šátky jsou jen třešničkou na dortu, fíglem, jak přilákat posluchače, kteří by jinak do koncertní síně možná nikdy nevstoupili. Já se koneckonců s fanoušky po koncertech rád potkávám. Po koncertech pořádám autogramiády, jsem aktivní na sociálních sítích, vůbec mi nevadí, když mě lidé na ulici poznávají a přejí mi dobrý den. Vážím si toho, že mě znají – a že si mě spojují s houslemi. Tím pádem si mě spojí i s klasickou hudbou, a o to mi vždycky šlo. Většinu koncertů si uvádím sám, jako člověk z kantorské rodiny mám sklony k edukaci a chci, aby se publikum kromě poslechu také něco dozvědělo. Přirozeně existují seriózní programy, při kterých se příliš řečnit nehodí. Například když hrajete Bacha. Ale i tak můžu na začátku říct pár vět. Proč by měl klasický umělec jen beze slova přijít, tvářit se děsně vážně, pak zahrát sebenádhernější skladbu a zase s důstojným mlčením odejít? Kde je to spojení s divákem? Proto návštěvníky koncertu pokaždé slušně uvítám, popřeju jim pěkný večer a potom řeknu: „Teď už mluvit nebudu, užijte si krásnou hudbu.“